Když jsem před mnoha lety nastoupila do první třídy, byla jsem školou naprosto fascinovaná. Ani ne tak prostředím, ale spíše tím, jak všechno mělo řád a strukturu. Všechno se odehrávalo podle předem stanoveného rozvrhu. A v neposlední řadě jsem milovala všechny ty učebnice, pracovní sešity, penál plný pastelek, fixů, tužek a per. To bylo asi to hlavní, co se mi na škole líbilo.

Moc mě bavilo psát do písanek, plnit úkoly z prvouky a vybarvovat kusy koláčů v matematice. Netvrdím, že mi to šlo dobře, jen říkám, že jsem to dělala ráda. Když to nebylo na známky. Samozřejmě.

Tehdy v první třídě jsem si poprvé začala říkat, že bych jednou chtěla být paní učitelkou. Tajně jsem pozorovala chování všech učitelů a okoukávala jsem jejich výukové metody. V duchu jsem si dělala poznámky o tom, co se mi líbí a co ne. Co já sama budu jednou aplikovat na své žáky a co s nimi rozhodně dělat nebudu.

Pamatuji si, že jsem měla i svůj sešit na známky, který byl stejně strukturovaný jako měli učitelé. Jen místo jmen žáků jsem tam měla vypsané předměty. A když mi jednou babička v papírnictví koupila pravý učitelský zápisník, byla jsem v sedmém nebi. 

V průběhu let jsem samozřejmě své rozhodnutí několikrát měnila a přemýšlela i o jiných povolání, ale vždy jsem se vrátila zpět k učitelství. A tak jsem nepochybovala o tom, že mým posláním je stát se učitelkou.

Po nástupu na gymnázium jsem začala trénovat plavání. Nejprve jsem jen pomáhala hlavní trenérce, později jsem dostala na starost celou samostatnou dráhu. Což znamenalo, že jsem stabilně trénovala partu malých dětí, jezdila jsem s nimi na závody a byla jsem zodpovědná za jejich pokroky. Moc mě to bavilo a tím jsem se utvrzovala v tom, že stát se učitelkou je dobrý nápad. Dokonce jsem na svou práci slýchávala pochvalu a nejednou jsem se setkala s názorem, že mám k dětem dobrý vztah a jde mi to s nimi moc dobře.

K velkému zlomu došlo před maturitou. Moje parta plavců přišla do období puberty a komunikace s nimi začala být náročná a začalo to mezi námi skřípat. A k tomu ještě blížící se maturita, která mě znervózňovala. A tak jsem s trénováním nakonec skončila. Ale neopustila jsem jen plavecký oddíl, vzdala jsem se také svého přesvědčení, že bych měla být učitelkou. Přišlo mi, že když nezvládám komunikaci s dětmi v pubertě, tak ve školství nemám co dělat. 

Nicméně školství mě fascinovat nepřestalo. A pak jsem se úplnou náhodou přivdala do učitelské rodiny. Vyvdala jsem tchýni učitelku, švagra učitele, švagrovou učitelku, manželovi prarodiče byli také učitelé a jeho teta se strejdou a manželkou stejně tak. Pokaždé, když jsme se sešli pohromadě, měla jsem pocit, jako bych se ocitla na pedagogické radě a líbilo se mi to. 

S příchodem do rodiny se mi také splnil můj tajný sen – mohla jsem opravovat dětem sešity. To jsem si vždycky moc přála a mrzelo mě, že u nás v rodině nemáme žádného učitele, kterému bych mohla s touto činností pomáhat. Kromě babičky, která ale byla učitelkou ve školce, všichni pracovali v naprosto odlišných oblastech. A najednou jsem se dostala do prostředí, kde na mě škola koukala ze všech stran a co víc, mohla jsem pomáhat. A to nejen s opravováním, ale také jsem se mohla chodit koukat na hodiny do školy a jezdit na výlety a exkurze jako dozor. Občas jsem zalitovala, že jsem tehdy přeci jen nešla na pedagogickou fakultu.

Po narození prvního syna jsem si občas říkala, že se k práci s dětma stejně jednou dostanu. Představovala jsem si, jak povedu kurzy plavání s dětmi nebo jiný volnočasový kroužek. Chvilku jsem i přemýšlela, že bych si doplnila vzdělání, abych mohla vést dětskou skupinu nebo dělat asistenta v mateřské školce. Ale s příchodem druhého syna a druhým mateřstvím, které plynule navazovalo na to první jsem svá rozhodnutí diametrálně změnila. Chtěla jsem dělat COKOLIV, co se nebude týkat dětí!

No a teď jsem tady – v bodě, kdy jsem se rozhodla stát se domácí učitelkou svého syna. Za pár měsíců budeme mít doma prvňáčka, který do školy nenastoupí. A já se na celou tuto neznámou situaci začínám připravovat. Nejen že se začínám porozhlížet po možnostech, které máme. Píšu si seznamy muzeí, která bychom mohli navštívit, seznam míst, kam bych chtěla jet. Přemýšlím také nad tím, jak výuku zařadit do běžných každodenních činností a do aktivit, které máme rádi. 

Při každém prodlouženém víkendu přemýšlím o tom, co bych mohla klukům o dané oblasti říct. Získávám přehled o nejrůznějších vzdělávacích aplikací. Vytvářím si představu o tom, jak asi budeme vytvářet portfolio potřebné k přezkoušení. A v neposlední řadě si dělám seznam pomůcek, které bych chtěla mít doma a pracovat s nimi. Pozoruji oba kluky, jak si hrají, jak reagují na mé podněty a v hlavě si střádám plány na to, jak bude od září fungovat.

Jinými slovy začínám mít pocit, že obor školství si mě opět našel. Že aniž bych to plánovala nebo po tom extrémně toužila, tak se ze mě přeci jen ta učitelka stane. Nemůžu říct, že bych se na tuto novou životní kapitolu netěšila. Těším se. I přes všechny obavy a nejistoty, které mám. A pevně doufám, že to zvládneme. 

Možná, že je to přeci jen mé poslání. Řekneme si to za rok.