Rozhodli jsme se vykročit odlišným směrem, ale jakou cestou se vydáme? Zatím stojíme na startu a rozhlížíme se kolem sebe. Před námi se otevírá moře otázek, na které hledáme odpověď. Primární otázkou je, jakou formu vzdělání vůbec zvolíme. Od toho se odvíjí všechno ostatní. 

Momentálně nejvíc přemýšlíme nad tím, jakou školu oslovit. Je vůbec možné, že by některá státní škola byla ochotná přistoupit na naše požadavky a spolupracovat s námi tak, jak si to představujeme? Už ve školce jsme se přesvědčili o tom, že kde je vůle, tam je i cesta. A že lidská empatie dokáže převálcovat legislativní nařízení. Ale jak to bude se školou? Najde se v základním školství natolik empatické a chápavé vedení? A když ano, půjde to ve státní škole nebo bude potřeba hledat školu soukromou? 

Jak mi bylo řečeno, tak individuální studijní plán nám musí poskytnout každá škola. Pravděpodobně je to podmíněno vyšetřením v pedagogicko-psychologické poradně (tímto kolečkem jsme si ještě neprošli). Ale já bych si ráda nechala otevřené dveře. Co když přijde doba, kdy F. vezme děti na milost a bude chtít chodit do školy. Byla bych ráda na takovou situací připravená. Proto by se mi líbilo, kdybychom aspoň někdy do školy zavítali. Aby věděl, jak to tam vypadá. 

Možná že žádnou takovou školu nenajdeme. A buď budeme muset přistoupit na domácí vzdělávání, to prý díky Covidu začíná být čím dál tím rozšířenější, tak za úplné podivíny asi nebudeme. S formou výuky se ale pojí jedna důležitá věc a tím je forma přezkoušení a hodnocení. Je mi jasné, že ať zvolíme jakoukoliv formu na jakékoliv škole, dvakrát za rok budeme muset na přezkoušení. Ale i takové přezkoušení může mít mnoho podob. Jsou učitelé, kterým (prý) stačí, když vidí u dětí pokrok v jakékoliv oblasti. A pak jsou učitelé, kteří opravdu dítě zkouší z učiva podle školních osnov. Mně by se samozřejmě líbila prví varianta, ale je mi jasné, že na státní škole nebude nic takového možné. Nicméně jsem přesvědčená o tom, že i zkoušení se dá pojmout vlídně.

Další otázku, kterou řeším, je hodnocení. Všeobecně bych se ráda hodnocení vyhnula, ale je mi jasné, že každé přezkoušení musí mít výstup. Pokud by byl F. ve škole, kde je slovní hodnocení, bylo by to asi příjemnější, jenže v našem regionu není moc z čeho vybírat. A tak si pohrávám s myšlenkami, jak to budeme dělat, když výstupem budou známky. Nejspíš bude na nás rodičích, abychom F. vysvětlili, že ta známka pro nás nemá žádnou váhu, protože my vidíme, jaké dělá pokroky, co všechno se naučil a kde jsou jeho silné stránky. A úplně nejdůležitější je stejně to, jak je se sebou spokojený on. 

Při výběru školy bude určitě velkou roli hrát to, jakým způsobem se vyučuje čtení a matematika. U matematiky znám dva způsoby výuky – klasickou metodu a výuku podle Hejného. Mně se moc líbí ta matematika podle Hejného, přijde mi, že je pro malé děti snáze pochopitelná (nejsem pedagog, je to jen můj osobní pohled na věc). Nicméně si ale myslím, že i kdybychom doma trénovali matematiku podle této metody a ve škole se vyučovala matematika klasickou metodou, tak to až takový problém nebude, protože tak či onak vždycky se začíná od jedničky. 

Větší úskalí bych viděla ve čtení. V českých školách se prý vyučuje podle třech metod – slabikováním, genetickou metodou nebo metodou Sfumato. Jsou to hodně odlišné metody a v každé se začíná s poznáváním jiných písmen. Jedna je založená na slabikování, druhá zase na zpívání (hodně jednoduše řečeno). Každopádně mně osobně se hodně líbí metoda Sfumato, mám pocit, že je pro děti nejpřirozenější a tím pádem také nejjednodušší. Neumím si ale představit, že bych si mohla vybrat metodu, jakou budu učit své dítě číst. I když je to vlastně poněkud irelevantní, protože všechny metody obsahují všechna písmena české abecedy. A jak jsem se dozvěděla v jednom SCIO průzkumu, je těžké tyto metody srovnávat, protože ať se děti učí jakkoliv, všechny se dříve či později naučí obstojně číst. 

Velkým tématem k diskuzi je určitě to, jak budeme doma pracovat. Rozhodně asi nebudeme mít klasické hodiny a nebudeme se učit dle rozvrhu. Budeme muset nejspíš hledat nějakou rutinu, která nám bude vyhovovat. Předpokládám, že se spíš budeme snažit každý den zaměřit na jiný předmět/jinou činnost tak, abychom více méně pokryli to, co bude potřeba. O přesném formátu nemám zatím ani tušení. Prozatím mám seznam činností, které by nejspíš bylo dobré dělat každý den, pak činnosti, které bych chtěla dělat jedenkrát až dvakrát týdně, a pak věci, které bych chtěla dělat alespoň jednou za měsíc. Abych byla konkrétní, dám vám malý příklad. Můj prozatímní plán je následující: každý den bych se chtěla věnovat čtení (ze začátku budu číst já pohádku, postupem času bude číst F.), alespoň jednou týdně bude mít F. angličtinu, kterou si oblíbil. A jednou za měsíc bych chtěla jet do nějakého muzea nebo galerie (F. muzea miluje). 

V našem případě je pro mě důležitá ještě jedna věc. Potřebuji si denní program přizpůsobit tak, abych byla schopná věnovat potřebnou pozornost oběma svým dětem. A tak je mi jasné, že budeme muset pracovní rytmus více přizpůsobit tomu rodinnému, aby byly obě děti spokojené a dostalo se jim tolik pozornosti rodičů, kolik potřebují.

A na závěr jedno přiznání – začínám být přípravou na domácí vyučování poznamenaná. Nedávno jsem při vaření přemýšlela, jaké asi budu používat pomůcky a jaké to bude, až se budeme učit číst písmenka a tak. A jak jsem si tak míchala omáčku, tak jsem si představovala, jak si vyrobím kartičky, na které napíšu písmenka (velká, malá, tiskací, psací), vytisknu si obrázky, a jak budeme hledat ke každému obrázku správná písmenka, jako kdybychom hráli pexeso. A to se mi v poslední době stává často.

Co dnes napsat závěrem? Pomalu se chystáme na první schůzky ve školách, abychom zjistili, jaké máme reálně možnosti. Také abychom si udělali obrázek o tom, jaké budeme potřebovat pomůcky, učebnice a jaké může mít škola požadavky. Zjišťujeme, jaké instituce budeme muset navštívit a jaké různé posudky a dokumenty bude škola potřebovat. Zatím víme o pedagogicko-psychologické poradně. A já doufám, že víc toho nebude. 

Pokud mi ale něco dodává odvahu, tak to jsou příběhy rodičů a dětí, kteří už se podobnou cestou vydali. A také organizace, které pomáhají rodičům se v problematice domácího vzdělávání orientovat a poskytují konzultace, pokud se rodiče na cestě ztratí a potřebují znovu najít směr. Třeba Svoboda učení nebo Aliance pro sebeřízené vzdělávání.

Jsem moc zvědavá, jakým směrem se bude naše cesta ubírat. Ale jak říká můj manžel: “Ať to bude jakkoliv, všechno společně zvládneme.”