Když F. nebude chodit do školy, tak jak to teda budete dělat? To jsou momentálně nejčastější otázky, které dostávám. Moc ráda bych na ně odpověděla, ale zatím jen popravdě přiznávám, že ještě nemám úplně jasnou představu o tom, jak tu povinnou školní docházku pojmeme, ale intenzivně zjišťuji naše možnosti, abychom co nejdříve věděli, jakým směrem se vydáme a mohli jsme se na to připravit. 

Zajímá vás, jak teď trávím večery? Hledáním směru. Ač je to neuvěřitelné, možností máme spoustu – pokud pomineme klasickou školní docházku, ať už v běžné či alternativní škole, máme na výběr individuální vzdělávací plán, domácí výuku, unschooling, worldschooling a jakýkoliv jiný schooling, který si vymyslíme a splníme zákonem stanovené podmínky.

“A jaký je rozdíl mezi domácím vzděláváním a unschoolingem?” zní druhá nejčastější otázka.
“Pro mě je rozdíl v tom, že při domácí výuce se dítě vzdělává doma podle přesně daného vzdělávacího plánu, plní více méně stejné úkoly jako jiné děti v běžné třídě. Zatímco při unschoolingu rodič reaguje na potřeby dítěte, a tak čeká, jaká témata budou dítě zajímat a co se ono samo bude chtít učit. Ale to je jen můj pohled, takto jsem si rozdíl definovala já sama.”

A na co všechno ještě odpovídám? Tak třeba:

“A jak si to představuješ? Jak bys to chtěla dělat?”
“Já bych chtěla najít takovou školu, kde bychom se domluvili, aby nám dali osnovy, podle kterých se budou děti učit. Abych zhruba věděla, jakých témat a okruhů bychom se měli doma dotknout, ale abych si to mohla dělat po svém. A věnovat se hlavně tomu, co F. baví a rozvíjet ty stránky, které on potřebuje. A dát mu čas v těch oblastech, kde ještě nedozrál jeho čas. Ještě bych byla ráda, kdyby se šlo s vedením školy domluvit, abychom se třeba jednou nebo dvakrát týdně mohli přijít do školy podívat, abychom viděli, jak se učí ostatní, aby F. věděl, co to škola je a jak to tam zhruba chodí.”

“A co když nenajdete žádnou školu, která přistoupí na vaše podmínky?”
“Tak se vydám cestou unschoolingu a osnovy si vytvořím svoje.”

“A na co teda potřebuješ osnovy, když chceš být tak alternativní?”
“Protože se znám a vím, že neumím věci nechat jen tak plynout. Mám ráda, když mám plán, kterého se můžu více méně držet. A přesně tak bych to chtěla dělat s tou výukou. Znám se až moc dobře, takže vím, že bez plánu bych byla nervózní a měla bych pocit, že to zanedbávám a ztrácela bych jistotu. A to by mě hodně demotivovalo.”

“A kde bereš jistotu, že přijde doba, kdy F. bude chtít chodit do školy a bude chtít být v dětském kolektivu.”
“Tak takovou jistotu nemám. Paní ředitelka ve školce nám řekla, že F. potřeba stran kolektivu se může změnit v první třídě, může se změnit v osmé třídě a nemusí se to změnit nikdy. Možná, že jeho mozek nikdy nepřijde na to, že mít kolem sebe lidi je fajn.
I já jsem četla o tom, že děti, které se vzdělávají formou uschoolingu většinou v určitém věku chtějí jít do školy. Buď proto, že chtějí být mezi dětmi nebo jsou zkrátka zvědavé. Ale pravidlo to není.”

“A jak vysvětlíš P., že F. do školy nemusí a on musí.”
“Nevysvětlím. P. bude mít stejné možnosti, jako má F. Pokud bude v kolektivu spokojený, najdeme mu takovou školu, kde se mu bude líbit. A pokud se bude chtít učit doma jako F., tak bude.”

“A jak to jako bude dál? Jak bude chodit na střední školu? A jak na vysokou?”
“Jak to bude dál netuším. Jsem si ale jistá, že do patnácti let najde obor, který mu bude blízký a ve kterém se bude chtít sám od sebe vzdělávat. A jestli ani do té doby nevezme na milost kolektiv stejně starých dětí, tak to bude studovat dálkově, individuálně nebo online.”

“A co když nebudeš umět F. něco naučit?”
“Tak si najdu kurz na to, jak ho to mám naučit.”

“A s kým budeš konzultovat, jestli to děláš dobře?”
“S F. A možná ještě s někým, komu budu věřit ( s učitelkou, ředitelkou, psychologem z pedagogicko-psychologické poradny, ergoterapeutem). To se ještě uvidí.

“A kde bereš jistotu, že děláš dobře, a že tím F. neubližuješ?”
“Jsem si tím jistá, protože pro F. dělám to nejlepší, co umím, a jak nejlépe to umím.”