Je to jen moje domněnka, ale jsem přesvědčená o tom, že každý z nás má z něčeho strach. Často ani netušíme, odkud náš strach pramení, a tak nám může přijít, že je naprosto iracionální.

Já mám taky jeden iracionální strach, akorát přesně vím, kde jsem k němu přišla. Je to strach z divokých prasat. Přesněji řečeno z bachyní. Když jsem totiž byla ve druhé nebo ve třetí třídě, tak jsme v hodinách prvouky probírali, jak se jmenují samice a mláďata lesních zvířat. Když jsme došli k praseti divokému, naučili jsme se, že samice se nazývá bachyně a mládě je selátko. O tom, jak jsem paní učitelce špatně rozumněla a dlouho jsem si myslela, že samice je bechyně, raději pomlčím. 

Jak jsme tak probírali ta roztomiloučká lesní stvoření, začala nám paní učitelka vykládala, že bachyně jsou tuze nebezpečná zvířata. Kdyby to náhodou někdo z vás nevěděl, tak bachyně jsou ta nejagresivnější zvířata vůbec! Když je potkáte v lese, tak na vás okamžitě zaútočí, protože každá bachyně si brání svoje mláďata. Kromě jiného mají taky ohromnou sílu, jsou rychlé a vytrvalé. 

Kdyby se vám náhodou povedlo nějakým zázrakem utéct a mysleli jste si, že se zachráníte tím, že vylezete na strom, tak jste na velkém omylu, protože silná a vytrvalá bachyně bude do toho stromu tak dlouho narážet, až ho vyvrátí. Jako malá jsem se nikdy nezamyslela nad tím, jak by průměrná bachyně mohla vyvrátit třeba stoletý buk. Takže podtrženo a sečteno, potkat v lese bachyni znamená jistou smrt!

Do té doby, než jsem potkala svého manžela jsem se cítila docela v bezpečí, protože v lesích, kam jsem chodila s rodiči, tak tam bachyně rozhodně nebyly. Říkali rodiče. Ale když jsem se při procházkách lesem ptala svého muže, jestli je nemůžeme potkat, tak mi pokaždé odpověděl: “Jasně že můžeme!” A nechápal tu hrůzu v mých očích. 

Samozřejmě že ho moc zajímalo, čeho se tak bojím, a tak jsem mu slovo od slova převyprávěla tvrzení paní učitelky. Asi je vám jasné, že se tím neskutečně bavil. A baví se tím dodnes. A nejen on. Baví se tím spousta mých kamarádů, kteří o mém iracionálním strachu vědí. A já se jim ani nedivím. 

Když mám dobrou náladu a chci ostatní pobavit o něco více, vyprávím o tom, jak jsme s bachyní svázané i duchovně. Občas mám příležitost si u kamarádky vytáhnout motivační karty Duše zvířat. Nezřídka se stává, že si vytáhnu kartu prasete divokého. Obvykle se mi potom o bachyni ještě v noci zdá.

A tak chovám k bachyním zvláštní respekt. Protože bachyně je pro mě takový lev českých lesů. 

A můj strach mě ani po třiceti letech neopouští.